Jdi na obsah Jdi na menu
 


29. 2. 2016

Příběhy bezpráví Miroslav Semilský

Miroslav Semilský  (1929, Kluky  +2013?, Sudoměř)

Obětí provokace StB

Narodil se 8. prosince 1929 v zemědělské rodině poblíž Mladé Boleslavi, v obci Kluky, kde jeho otec i děd působili jako starostové. V dětství přišel při úraze o levou ruku. Vychodil obchodní školu a v roce 1948 nastoupil jako praktikant do Výkupního skladu Dubá. Od roku 1951 byl vedoucím Hospodářského družstva Skalsko. O rok později se oženil a zapojil se do protikomunistické organizace místních zemědělců, jejíž činnost však byla vyprovokována StB. V lednu 1953 byl v rámci tzv. Akce Kluky zatčen a v říjnu téhož roku odsouzen pro velezradu na patnáct let vězení, které si odpykával ve Valdicích a v Leopoldově. Byl propuštěn na amnestii v květnu 1960, v dalších letech se pak živil jako dělník.

Škola

Integrovaná SŠ Mladá Boleslav

Pedagog

Mgr. Michaela Holubová

Tým

Anežka Demeterová, Dan Formánek, Kateřina Hudcová, Zdeněk Hýsek, Monika Chlíbková, Tereza Kyselová, Kateřina Robovská, Eliška Petružálková, Lukáš Tuláček

Kluky - náves - Únor 1948 a 50. léta

V září 1952 se Miroslav Semilský zapojil do protikomunistické skupiny, když ho navštívil jeho známý Josef Resler a požádal ho o spolupráci ve funkci spojky. Pan Semilský nabídku přijal, měl předávat písemné materiály mezi ostatními členy skupiny a Josefem Reslerem. Jednou ho Resler požádal, aby mu vyzvedl balíček. Pan Semilský tuto žádost splnil. 

Sám nevěděl, a dokonce ani nechtěl vědět, co balíček obsahuje. Jen tento malý skutek zapříčinil jeho nemilosrdné zatčení. Později byl balíček důkazem obžaloby, která tvrdila, že uvnitř byly tři revolvery určené k protistátní činnosti.

Roku 1952 jel jeden ze „zahraničních agentů“, ve skutečnosti pracovníků StB, s Vladimírem Nečadou, také členem skupiny, autem směrem na Českou Lípu. S sebou vezl v aktovce veškeré spisy a podklady, které členové organizace vypracovali podle přání „západních agentů“. „Když přijeli za Doksy, tam […] byla skupina StB a že musí zastavit. Agent řekl: „No, mě nesmí dostat, to nejde!“ Tak vyskočil, aktovku nechal v autě a upaloval k lesu. Začal střílet do vzduchu, páni StB stříleli taky do vzduchu. Láďa Nečadů zůstal v autě s tou taškou, to byl jeden z prvních zatčených.“ Podle zabavených spisů ze zapomenuté aktovky potom probíhalo další zatýkání.

Fotogalerie k příběhujosef-resler-uprostred-odsouzeny-jako-organizator-na-dozivoti.jpg

 

 

 

 

 

 

Josef Resler uprostřed - odsouzený jako organizátor na doživotí

Kluky - náves - Únor 1948 a 50. léta

Miroslav Semilský byl zatčen zkraje roku 1953. „Takže 8. ledna ráno zabouchali na dveře, já jsem otevřel, nevěděl jsem, co se děje, a byl jsem myslivec, takže jsem měl hned za dveřmi postavenou flintu, a tak nezištně jsem jako mákl k té flintě, no a už mohlo dojít k drastickému zatýkání, protože mysleli, že budu používat tu zbraň. […] 

Nasadili mi brejle, ale to byly brejle, jako když se nosej škrabošky. Nebylo vidět, akorát zakrývaly oči. No a vedli mě na náves v Klukách a bylo vidět, že přichází jeden, nevím, kdo to byl, možná, že to byl jeden z občanů klukovských, a bylo mi svíceno baterkou do očí a jenom jsem slyšel „Jo.“ – to znamená, že zatkli správně. A ti mě posadili do takového menšího autobusu, vězeňského, a tam už seděli nějaký lidi. A já jsem viděl štěrbinou těch brýlí, kdo sedí vedle mě, kdo sedí naproti, podle jejich oblečení, takže jsem viděl, že tam byl můj bratr, že tam je můj strýc. Samozřejmě u nás seděli esenbáci – a že nesmíme mluvit s nikým, no a odjeli jsme. Člověk neviděl, co se děje, no a jeli jsme, to jsem potom poznal, do Liberce.“ 

Fotogalerie k příběhurodinny-dum-kluky.jpg

 

 

 

 

 

 

 

Rodný dům

Liberec - vazební věznice - Únor 1948 a 50. léta

Za pobytu stráveného ve vyšetřovací vazbě neměl Miroslav Semilský povolené žádné vycházky, poprvé se na čerstvý vzduch dostal až v červenci. Na cele bylo jen sklápěcí lůžko ve zdi a sklápěcí stoleček. Tento „komfort“ měl ovšem povolen využívat jen tehdy, když mu postel či stůl vysunuli. Během dne i noci chodili bachaři své vězně kontrolovat pomocí kukátka ve dveřích, které vydávalo neobyčejný rachot. 

No, takže tam jsem byl, a samozřejmě ty první dny žádný takový, abych si mohl sednout nebo tak, musel jsem chodit. Byly to čtyři kroky z jednoho rohu a zase nazpátek. No, spát jsem mohl, ale ta noc byla vždycky taková, že na stropě byla asi 100watová žárovka a ta svítila. Takže, když jsem si lehl, tak vám to pořád svítilo do očí a museli jste mít pořád ruce takhle na prsou. Já jsem měl tu nevýhodu, že jsem měl jenom jednu ruku nahoře, takže v noci kolikrát, když bylo střídání těch směn, tak mě budili, říkali: „Co s tou druhou rukou? Tu musíte mít taky nahoře!“ No, já jsem nemohl říct: „Podívejte se, já ji nemám.“

Pan Semilský se musel učit vlastní výpověď. Musel umět přesně slovo od slova, jak mu ji StB předložila. Soud se blížil, a proto jej často navštěvoval referent, aby se optal, zdali již umí svou výpověď. „Říkal: „Podívejte se, musíme si probrat ten váš případ. Jestlipak si pamatujete na to, co jste tady vypovídal?“ A on chtěl, abych doslova řekl to, co už jsem měl napsáno v těch papírech. […] A já jsem mu říkal: „Ale víte, pane náčelníku, mně se to všechno nezdá, já když o tom tak uvažuju, tak tady se postupně zavírají, zatýkají lidi. Já si myslím, že to všechno bylo jenom takový vyprovokovaný.“ Ježišmarjá, to jste neviděli, jak se náčelník i ten referent tvářili. No, nakonec se sebrali a odešli a místo nich přišli další a ty mě jako, no fyzicky přesvědčili o tom, že to, co už bylo napsaný, je pravda.

Za celou dobu jsem dostal asi jenom dva dopisy. A tam mi potom manželka napsala, že 1. května se mi narodila dcera.“

Valdice - věznice - Únor 1948 a 50. léta

Za práci na brusírně skla každý dostával jedno pivo. Miroslav Semilský však pivo nepil. Dával ho jednomu vězni, ovšem přišlo se na to a pan Semilský musel na tři dny do korekce. „Tak jsem šel na tři dny do korekce, to znamená bez jídla, bez pití a jenom na pryčně. Bylo to v suterénu, chladno bylo. Zase musím říct, že jsem byl mladý a že jsem tohle všechno snesl dobře. A zrovna mezi těmi třemi dny jsem dostal návštěvu. Ta návštěva pro mě byla opravdu pohnutá, protože to byla první návštěva, kdy mi přinesli ukázat dceru.

Byla zamuchlaná v tom spacáku, a to víte, že jsem měl radost. Tehdy bylo dceři sedm měsíců, tak na mě koukala. No a já jsem jim nemohl říct: „Hele, já jdu od vás ještě na několik dní do korekce.“ To není nic příjemnýho. A tím, že jsem tímhle způsobem tak jako pookřál, tak jsem tam ten zbytek dnů strávil celkem dobře. Manželka chtěla, jestli by mi mohla půjčit dceru do ruky, abych si ji mohl pochovat. Bachař říkal: „Vy jste se zbláznila, copak si myslíte… co kdyby měla nějakej tahák v tom fusaku, to nejde, to vypusťte z hlavy, to vůbec ne.“ No, tak akorát, že jsem tu dceru viděl.“

Fotogalerie k příběhupo-navratu-z-vezeni.jpg

 

 

 

 

 

 

Po návratu z vězení

manzelka-miroslava-dcera-marie-v-dob-vezneni.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Manželka Miroslava a dcera Marie

rodina-1963-4.jpg

 

 

 

 

 

Rodina 1963-64

http://www.klukymb.eu/VismoOnline_ActionScripts/Image.aspx?id_org=6669&id_obrazky=1639